.Projev u ZŠ Vanovice u příležitosti odhalení pamětní desky Františku Břenkovi
Vážení spoluobčané, vážení hosté.
Právě před malou chvílí jsme byli svědky slavnostního odhalení pamětní desky asi nejvýznamnější osobnosti obce Vanovice, p. Františka Břenka od jehož úmrtí v letošním roce uplynulo 100 let.
Scházíme se, mohu říct již tradičně 28. října na státní svátek založení společného státu Čechů a Slováků, Československé republiky. Svátek je již tradičně spojen s nějakou významnou událostí, v loňském roce například s odhalením pamětní desky našim spoluobčanům, kteří padli na bojištích 1. světové války. Tradiční je i lampiónový průvod.
Když jsem v loňském roce končil ve funkci starosty naší obce, projevil jsem přání, aby se nezapomínalo na ty, kteří pro naši budoucnost zanechali významný kus své práce, kus svého života a někteří i životy celé. A dnešní den je jen splněním mého přání ve prospěch asi člověka nejpovolanějšího.
Možná Vás napadne, proč spojuji Františka Břenka právě s 97. výročím vzniku ČSR. Snad to v průběhu mého proslovu pochopíte.
Dovolte mě, abych vám ve stručnosti připomenul jeho život a jeho působení v naší obci.
František Břenek se narodil 17. prosince 1842 v Jimramově v domě č. 83 a rodný Jimramov jej má dodnes zařazeného mezi své významné rodáky. Z rodiny Břenků pocházela i sestra Josefina Ludovika. Jejich tatínek Josef Břenek měl stolařství a patřil mezi zámožnější občany. I proto mohl nechat dceru vystudovat v Německu a ve Švýcarsku. Proč vzpomínám i sestru Františka? O tuto dívku se vážně ucházeli oba bratši spisovatelé Vilém a Alois Mrštíkové. Nejprve Vilém v dobách svých studií a později Alois, který byl dokonce požádat její rodiče o ruku. Ale z důvodů že Alois Mrštík byl katolík a ještě k tomu učitel a Josefina jako evangelička by musela přestoupit na jeho víru, ke svatbě nedošlo. Josefina se později provdala na jižní Moravu za pana Hortvíka. Po jeho smrti se do Jimramova vrátila se svým synem a v Jimramově i zemřela a byla zde pohřbena. Bohužel její hrob se na evangelickém hřbitově nedochoval. Její syn se později stal majorem a na konci 2.sv. války se stal jedním z hrdinů jimramovského povstání.
Náš František Břenek má toto příjmení uvedeno ve svém rodném listě i když se někdy podepisoval Břeněk, zvláště v časopisech kam zasílal své příspěvky. Všechny Břenkovi děti se však podepisovali s háčkem, což bylo zajímavé třeba na vysvědčení, kdy jeho děti měli příjmení s háčkem a on jako řídící se podepisoval podle rodného listu, tedy bez háčku. Sám František tvrdil, že jeho příjmení je staročeské, tedy s háčkem, ale matriky vedené německy ten háček vynechávaly.
Otec Františka Břenka Josef Břenek byl známý písmák, zaměstnáním stolař a truhlář a jeho sousedem v Jimramově byl známý spisovatel Jan Karafiát, který v knize Paměti spisovatele Broučků věnoval jednu kapitolu právě Josefu Břenkovi. Ten odebíral několik časopisů, mezi jinými i Havlíčkovy Národní listy a Slovana. Byl také opravdovým mistrem ve stolařském oboru. Pro svoji snachu Kristinu Břenkovou vyrobil překrásný pokojový nábytek, který zdědila Eliška Břenková ( zemřela v roce 1960) a po ní neteř Libuše Sekyrová, což byla vnučka Františka Břenka od dcery Libuše. Josef Břenek mj zhotovil také nábytek do zámku v Letovicích vykládaný perletí a zlatými proužky.
Manželka Františka Břenka, Kristina, za svobodna Pešková se narodila 20. října 1847 v Chudobíně č. 4, jako potomek českobratrských exulantů. Zemřela 15. února 1888 ve Vanovicích ve věku 41 let a byla pochována , jako jediný člen rozvětvené rodiny ve Vanovicích na hřbitově za evangelickým kostelem. Rodina hrob později nechala exhumovat a pohřbila ji v Praze. Její hrob se však rovněž nezachoval. Ve Vanovicích na hřbitově zůstal jen poškozený náhrobek.
Kristina dala ve vanovické evangelické škole č. 90, život 6 dětem. Nejstarší syn Jindřich, pozdější stavitel navrhnul významnou vanovickou budovu Občanskou záložnu, dnešní sídlo Obecního úřadu a pošty. František Břenek, jak se sluší a patří byl jejím prvním ředitelem. Dalšími dětmi byly dcery Libuše, Růžena, dvojčata Kristina / záhy po narození zemřela/ a Otakar /básník a spisovatel/ a nejmladší dcera Eliška. František Břenek vystudoval reálku v Poličce a dvouletý učitelský ústav v Brně. Službu nastoupil v Nosislavi, ale již za dva roky /1862 / se stává učitelem evangelické školy ve Vanovicích. Zde přijal též úřad poštmistra, který zastával až do roku 1914. Jeho obrovská pokrokovost nespočívala jen ve školství, jeho zásluhou společně s evangelickým farářem Vilémem Kuhnem bylo založení prvního vesnického hasičského sboru na Moravě /1872/, kde působil jako předseda přes 20 let. Zapomenout nelze ani založení zpočátku čtenářského, později pěveckého sboru Vlastimil, který v obci pod stejným názvem působí dodnes /1887/. Díky jeho úsilí a pokrokovosti došlo ve Vanovicích ke sloučení církevních škol, katolické a evangelické a založení obecné školy. Byla postavena budova obecní školy a slavnostně otevřena v říjnu 1883. Rodina Břenkova v r. 1910 stála i u založení tělocvičné jednoty Sokol, kromě samotného Františka, zejména děti Otýn a dcera Eliška.
František Břenek patřil k nejaktivnějším učitelům Boskovicka a Kunštácka. Veškerá jeho činnost je provázena novátorstvím. Zaváděl do výuky přístroje pro demonstraci fyzikálních zákonů, vyráběl si vlastní pomůcky, neúnavně referoval na učitelských konferencích, jak zlepšit školní zařízení a vybavení tříd. Napsal řadu závažných článků do Vitáskova Pěstouna, do Učitelských listů v letech 1863 – 1889.
Dokladem přemýšlivosti Františka Břenka je i z roku 1892 světově patentovaný vynález posunovací tabule.
František Břenek působil ve Vanovicích jako učitel od r. 1862 do r. 1902, tedy čtyřicet let a jako poštmistr od r. 1863 do r. 1914, tedy přes 50 let, kdy se odstěhoval k dceři Elišce do Prahy, kde brzy, 4. ledna 1915 zemřel. Pochován byl na vinohradském hřbitově a na hrob byla umístěna deska s nápisem : „Učitel a vzdělavatel, by sloužil svému národu“. Hrob již bohužel neexistuje. Hřbitovní správa dala bez upozornění příbuzných hrob zrušit, a zmizel i pomník. Nápis s jeho náhrobku jsme si dovolili zachovat i na naší pamětní desce, kterou dnes na naší škole odhalujeme.
Za úspěšnou činnost učitele i poštmistra byl František Břenek odměněn četnými státními vyznamenáními a medailemi, které si však málokdy přivěsil, neboť nebyl přítelem vnější okázalosti. Procházeje historií naší obce, nenašel jsem v ní člověka tak pracovitého, obětavého a tvořivého. Ať alespoň tato moje vzpomínka a pamětní deska připomene všem generacím současným i budoucím památku této významné osobnosti nejen Vanovic, ale celého kraje i naší vlasti. Ať je jeho život a zanechané odkazy příkladem pro naši mladou generaci.
Zmizel i hrob Otýna Břeňka jeho syna, spisovatele, básníka a novináře, který byl pohřben na brněnském hřbitově. Zůstalo jen původní číslo, skupina 6, řada 1, hrob č. 6. Ve Vanovicích po něm zůstala jen pamětní deska na rodném domě č.p. 90.
A tak se nemůžeme nikomu z rodiny jít poklonit a poděkovat, přesto si myslím, že pouť k hrobům zasloužilých lidí, jejich pomníkům, by se měla stát něčím samozřejmým. Jen stálým uvědomováním, z kolika nadšení a odvahy vyrostla naše svoboda a kultura, sílí naše přítomnost a vzniká plodná opravdu živá národní tradice, v níž si přítomnost podává ruku s minulostí. Nezapomínejme na ty, kteří zemřeli a jejichž odkaz žije, a jestli se rozpadávají jejich hroby, položme k nim alespoň jednou za rok kytičku vzpomínek.
Je to i odkaz všem našim hrdinům, kteří se zasloužili o vznik ČSR v r. 1918, ale i těm, kteří po dobu 300 let od Bílé Hory o samostatný stát usilovali. K nim určitě patří i náš František Břenek. Nezapomínejme i naše popravené spoluobčany z období 2. sv. války. I oni prolili svoji krev za to, abychom zde dnes mohli stát, mohli mluvit svoji krásnou řečí.
Dovolte mě ještě závěrem poděkovat všem těm, kteří byli nápomocni tomu, abychom dnes pamětní desku mohli odhalit. V prvé řadě autorce p. akadem. sochařce p. Nině Jindřichové z Trnové u Mníšku pod Brdy. Dále bych chtěl poděkovat Jihomoravskému kraji a zejména přítomnému předsedovi kontrolního výboru Zastupitelstva Jm kraje p. Stanislavu Navrkalovi z Blanska za jeho účast, ale i podporu naší žádosti o dotaci.
Vám ostatním děkuji za účast na naší oslavě a přeji Vám příjemné prožití zbytku dnešního svátečního dne.
A závěrem jeden vzkaz do budoucnosti: Upravil jsem si jeden verš básně
Jiřího Wolkera : „Člověk je smrtelný, ale jeho práce je živá“